Umění nevzdávat se

Vnitřní lenost pro mě není nepřítel. Je to můj přítel. Nebojuji proti ní, ale beru ji jako záchytný bod. Často to není lenost, ale kombinace stresu, osobních záležitostí, termínů a organizačních problémů.

Pokud je to možné, domluvím se v takových chvílích se svým trenérem na změně tréninku nebo si dopřeji den odpočinku. Protože pokud tyto duševní a tělesné potřeby budu ignorovat, riskuji, že mě postihne syndrom vyhoření. Na závodech je to jiné, tam musím náročné fáze překonat. Také ale vím, že po každé špatné fázi přijde zase ta dobrá.

V těžkých chvílích si uvědomuji, kolik tréninku jsem do tohoto cíle vložil a jak moc pro mě znamená. Nekladu si otázku: „Proč dělám tyhle hlouposti?“, ale: „Co pozitivního mi do budoucna přinese, když teď vydržím?“ Vše je mnohem snazší, když si stanovíte malé dílčí cíle. Když v bolestech a se ztuhlými koleny pomyslím na cíl, který je ještě 3 000 kilometrů daleko, jsem z toho frustrovaný. Když se ale budu soustředit jen na nejbližší kontrolní bod, pak je to zvládnutelné.

Tento přístup nepomáhá jen sportovcům. Vidím to i u závodu Race Across America. Mám jedenáct asistentů, kteří se o všechno starají. Každá minuta se počítá a všichni si musí slepě důvěřovat. A tým každým rokem získává více zkušeností. Proto je pro mě důležité, aby lidé zůstali motivovaní, aby je to bavilo a aby se chtěli znovu zapojit. U společností je to stejné: Pokud v nich nepanuje dobrá atmosféra, přijdete o důležité lidi, zkušenosti a osvědčené postupy. 

Dlouhodobá motivace podle mě nepramení z peněz nebo uznání, ale z radosti, nadšení a vědomí, že pro mě má všechno hlubší smysl. Přesto se každý člověk potýká s neúspěchy. Upřímně si pak kladu otázku, jestli to všechno opravdu ještě chci, nebo jestli je na čase pustit se do něčeho nového. Někdy prostě není nejlepším řešením pokračovat za každou cenu. Pokud si však jsem jistý, že dělám správnou věc, je dobrou vlastností trpělivost.

Někdy je totiž potřeba několik pokusů, než se mi podaří dosáhnout cíle. Strach, že se při tom zesměšním, jsem už dávno překonal. Právě ten nám totiž skutečně stojí v cestě. Strach z toho, že něco nezvládneme, je mnohem horší než to, když to skutečně nezvládneme. A nejlepší na tom je, že jakmile se člověk uvolní, dokáže toho více.

Všem, kteří sami bojují s vnitřním odporem, může pomoci odpovědět si na tyto dvě otázky: Existují nějaké okolnosti, které můžu sám změnit? Pak se pokusím začít právě tam. Existují nějaké okolnosti, které nemůžu ovlivnit? Potom je přijmu, aniž bych se nad nimi rozčiloval a plýtval tak energií.